Ester
Je průměrné výšky, zhruba necelých sto sedmdesát centimetrů. U levého boku se jí houpe krásně zdobený rapír v dlouhé, kožené pochvě. Na lýtku pod ním má v pouzdře dýku s jemným tepáním. U pravého boku pak čeká podobná dýka, jako na lýtku. Na nohou, krom kožených kalhot, jsou vysoké kožené boty s vcelku měkkou podrážkou. Na opasku za zády pak do kříže ukrývá další dvě dýky, tentokrát vrhací. Na krku se houpe jemně tepaný kovový štítek se symbolem vodní kapky, na které se leskne světlo. Samotný štítek má v nejdelším rozměru asi tři centimetry, je z nějakého namodralého kovu a světlo na jeho povrchu se odráží matně v duhových odlescích. Je zavěšený na řetízku ze stejného materiálu. Společnost mu dělá ještě jeden amulet - stříbrná mince s neuměle vyraženou lebkou na řetízku ze stejného kovu.
Zbraně i přívěsky nechala v Krčmě. Nebudou třeba.
Epilog: Ester
A tak se snadno stalo, že si Auril mohl do svého pokladu začlenit i jednu šlechtičnu. Jenže ona je to spíš pirátka. Bývala Paní Stínů, mohla mít i pozemky a panství. Jenže to spláchla Bouře stejně jako její schopnost se do něčeho nadchnout, jen tak se radovat, prožít silnou vášeň, opravdu se zasnít. Na druhou stranu zmizely i silné záporné emoce, takže ani zármutek, vztek či hluboká deprese se neděly. Zbyla jí dlouhověkost, síla, reflexy, zdraví a regenerace… Jenže to platí pro tělo fyzické.
Bouře prostě vzala část její duše. Z mladičké pirátky s notnou částí charakteru svého šprýmařského otce zbyl jen stín. Vtípky vzala voda, úsměv se stal vzácným a plachým jako jednorožec. Ale stačilo jí být s Aurilem. On jediný zvládl vykouzlit sem tam úsměv.
Co budou dělat spolu to necelé milénium, které mladá žena může prožít, to je otázka… Rozhodně se však z dívky stane žena. Krásná, jen pomalu stárnoucí a bez toho plamene "života", který mají lidé okolo. Je spíš jako krásná panenka, kterou Auril může někam posadit a ona tam zůstane.
Jen ani čas nezacelí to, co bylo ztraceno. Tohle čas neumí.